Příběh pyromana Ludvíka

„Žiju v popelu…“. Muž, za nímž jdu, splývá s temnotou kouta v rozvalinách bývalého velkostatku nedaleko Nového Bydžova. Žije tu víc než deset let, a to i v zimě, kdy rtuť teploměru klesá pod mínus dvacet stupňů. Daleko za vesnicí, zcela sám. Z civilizací ho spojuje jen nákup. Denně chodí do dva kilometry vzdáleného obchodu pro jídlo. Sociální pracovníci mu tam z jeho dávek zařídili denní příděl potravin v hodnotě sto korun. „Půlka chleba, litr mléka, jedno umleté kafe.“

Přivezl jsem mu na zimu starou bundu a svetr, ale je to zbytečné. Trpí psychickou poruchou, která se projevuje tím, že se pokrývá popelem a pálí vše, co mu přijde pod ruku, včetně svého oblečení. „Lehám si do žhavého. Odhrabu si popel a jak jsem oblečený, tak si lehnu. Nějak šikovně, jen se tak skulím a obalím se, aby mě to hřálo.“