Munshiganj

Jeden vjem fotografie zachytit neumí. Hutný, těžký, všeobjímající zápach. Smrad ze skládky plné hnijícího bahna, smrad vydělávaných kůží, na které dělníci vylévají hektolitry rozpouštědel, smrad z továren na výrobu hnojiv. Řeku Burigangu oživují jen plovoucí plastové láhve, ránu z milosti ji dodává přítok z fabriky na výroby hliníku. Je už dávno biologicky mrtvá. Na břehu ale bují rozmáčené slumy, slepené z igelitu, zbytků cihel a kousků dřeva a slámy. Každý den přicházejí do průmyslové čtvrti Munshiganj v hlavním městě Dháka noví přistěhovalci z venkova. Pár set lidí denně, statisíce ročně. Není pro ně místo  a nebude ani zítra, ani pozítří. Usadí se na skládce toxického odpadu se svým snem o lepší budoucnosti. Hlavní město Bangladéše obývá zhruba sedmnáct milionů lidí. Je to nejrychleji rostoucí metropole na světě. Zároveň trpí nejvyšší populační hustotou. Ve slumech žije polovina obyvatel. Venkované míří do města, protože je neuživí půda. Stále častěji opakující se cyklóny způsobují rozsáhlé záplavy a zvyšují hladinu moře. Většina Bangladeše přitom leží jen pár metrů nad jeho hladinou. Půda je zasolená, neplodí, odnáší ji eroze a čistá pitná voda je luxus. Tito uprchlíci ve vlastní zemi nemají ve slumech žádný přístup k lékařské péči, ke vzdělání, a jejich výdělek, když seženou práci v továrně nebo koželužně, činí dva, někdy i tři dolary na den. To je jejich naděje.